Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svědkové Jehovovi - rozhovor s Raymondem Franzem Praha 2007

V toto příspěvku se vracím k 10 let starému rozhovoru, který poskytl Ray při návštěvě Prahy. I dnes je stále aktuální. Hlavně pro porovnání toho, co předpověděl ve vývoji organizace Strážná věž a doplnění mnohého, co dnes svědkové Jehovovi nepublikují ze své vlastní historie. Raymond Franz je autorem celosvětově proslulé knihy Krize svědomí. Během svého evropského turné navštívil při příležitosti uvedení českého vydání své druhé knihy Hledání křesťanské svobody Prahu a při této příležitosti odpověděl několik otázek. Dnes 85 letý (rozhovor veden v roce 2007). Raymond Franz (zemřel 2. 6. 2010) je bývalým členem nejvyššího ústředí svědků Jehovových (tzv. vedoucího sboru) a je dosud jediným, kdo promluvil o rozhodovacích mechanismech tohoto několikačlenného orgánu, který silně ovlivňuje  životy 6,5 milionu svědků Jehovových na celém světě. V jeho knihách je na příkladě svědků Jehovových  znázorněno, jak se loajalita k církevní organizaci může stát důležitější než víra, a jak mechanismus manipulace může působit v jakékoliv skupině.

Jak jste se stal svědkem Jehovovým? Můžete říci, jak své působení u svědků Jehovových hodnotíte dnes? Co Vám to dalo a co vzalo?

Moji rodiče byly členy organizace Strážná věž, ještě než jsem se narodil - to bylo roku 1922. Po střední škole jsem se rozhodl věnovat veškerý svůj čas této organizaci. Zažil jsem i davové násilí, když byly svědkové Jehovovi napadáni lidmi, kteří se považovali za velmi horlivé vlastence. Dvacet let jsem sloužil jako misionář v Karibiku. V Dominikánské republice jsem byl pověřen ústředím předat petici diktátoru Rafaelu Trujillovi za zrušení zákazu svědků Jehovových. Než jsem se s ním setkal, dozvěděl jsem se, že se stává, že lidé, kteří s ním nesouhlasí často zmizí ze světa, ale nakonec setkání dopadlo dobře. Roku 1969 jsem byl povolán do brooklynského ústředí Strážné věže. Po několika letech zde jsem byl pověřen, abych se stal členem vedoucího sboru, který celosvětově řídí organizaci svědků. Strávil jsem v něm devět let. A právě to změnilo zcela moje chápání a nazírání na organizaci Strážná věž. Uvědomil jsem si, že ve skutečnosti tato organizace není vedena duchem Ježíše Krista, ale že se vše zakládá na organizačních plánech a rozhodování těchto několika vedoucích představitelů organizace. Po nějakém čase jsem dospěl do bodu, kdy jsem nemohl v této činnosti s čistým svědomím pokračovat. Zvlášť, když jsem si vzpomínal na svůj slib z 1. ledna 1939, kdy jsem byl pokřtěn. Dodnes si pamatuji, že jsem po vystoupení z vody věděl, že od tohoto dne můj život náleží službě Bohu skrze Krista. Dospěl jsem do bodu, kdy jsem ve svém svědomí nemohl dále strpět, že jsem součástí organizace, která si usurpuje postavení Ježíše Krista sama pro sebe. Ježíš Kristus přece řekl: „Já jsem ta cesta, pravda a život.“ Společnost Strážná věž s tím souhlasí, ale dodává k tomu: „Ano, on je ta cesta, ale my jsme tou cestou vedoucí k němu.“ Publikace Strážné věže lidem říkají, že on je ta pravda, nicméně že veškerý přístup k té pravdě se uskutečňuje skrze tuto organizaci. Říkají, že on je ten život, ale že nikdo jej nemůže získat, pokud se k ní.nepřidá. Vyjádřil jsem své osobní pocity i na jednáních vedoucího sboru. Výsledkem bylo, že jsem v roce 1980 po více jak 40 letech služby této organizaci ústředí opustil. Nelituji těch let. Po celou dobu jsem se poctivě snažil přivádět lidi k Bibli a skutečně jim pomáhat. Co pro mne ovšem bylo zklamání, že jsem se snažil, aby mohli přistupovat k Bohu a Kristu, ale oni byli zataženi místo toho k organizaci Strážná věž.

Nelitujete dnes, že jste od svědků Jehovových odešel? Třeba jste jim mohl pomáhat uvnitř organizace?

 Když se mě na to dnes lidé ptají, tak lituji pouze toho, že jsem k rozhodnutí odejít nedospěl o 10 let dříve. Mohl bych tak odejít ve 48 místo v 58 letech. Na druhou stranu, kdyby se to tak stalo, neměl bych zkušenost člena vedoucího sboru, a neviděl bych, jak mechanismus ovládání členů opravdu funguje. Když mi bylo 58 let opustil jsem s manželkou ústředí v Brooklynu a museli jsme začít žít život od úplného začátku. Bez peněz, s téměř žádným majetkem. Ale toho vůbec nelituji, protože jsem mohl na vlastní kůži zažít, že když člověk spoléhá na Boha, on se vždy postará o naše potřeby.

Ve své knize Hledání křesťanské svobody píšete, že pro Vás bylo těžké smířit se, s učením, že nemáte vstupovat do manželství. Přesto jste se nakonec oženil. Proč jste neměli s manželkou děti?

Když jsem se chystal na cestu do Portorika jako misionář, zavolal si mě spolu s dalšími tehdejší prezident organizace Nathan Knorr a dal mi úkol dohlížet na práci v celé té zemi. Hodně toho co říkal se týkalo otázky, jak je důležité zůstat svobodný. Říkal: „Pokud se oženíte, tak ztratíte svoji práci misionářů a budete posláni domů.“ Když jsem dorazil na Portoriko, bydleli jsme v misionářském domě. Byli jsme tam dva mladí muži, a ostatní misionáři byly samé mladé dvacátnice. Toto naše těsné soužití působilo, že bylo velice náročné udržet svoji mysl od myšlenek na svatbu. Ale po pár letech se sám prezident Knorr oženil a pak byla svatba přijatelná i pro ostatní. A tak jsem se oženil i já. Mě bylo 37 a vzal jsem si 23letou dívku. Když jsme se v roce 1980 rozhodli opustit ústředí v Brooklynu a začít nový život, říkali jsme si, jak nám je líto, že jsme neměli děti. Proto jsem si nechal udělat test plodnosti, aby se zjistilo, zda je ještě mohu mít. Mě bylo již 58 let a manželce něco málo přes 40 let. Ale už to nešlo.

Určitě není lehké vzdát se učení, kterému jste dal velký kus svého života. Co bylo tím rozhodujícím činitelem pro rozhodnutí odejít?

Pověřili mě abych se podílel na vytvoření biblického slovníku „Pomůcka k porozumění Bible“ a ta léta, která jsem trávil přípravou tohoto slovníku mne vedla k tomu, že jsem musel Bibli studovat hlouběji a důkladněji než dříve. A tehdy jsem viděl, že množství různých doktrín, které jsem považoval za samozřejmost, se nezakládají na pevném biblickém základě. Ale tím hlavním bylo, když jsem si uvědomil, že si tato organizace pro sebe uzurpuje autoritu, která náleží jedině Ježíši Kristu. Toto uvědomění pro mne bylo tím zásadním momentem k rozhodnutí o odchodu.

Z Brooklynu byl v pokročilém věku 70 let vyloučen pro údajné odpadlické názory i Edward Dunlap, dlouholetý pracovník ústředí a hlavní vyučující biblické školy Strážné věže Gilead, jaké byly jeho další osudy, byl přeci autorem mnoha jejich publikací?

Po svém odchodu z ústředí se odstěhoval do Oklahoma City, kde žil předtím. Jeho bratr, který dohlížel na činnost všech sborů v Oklahoma City podnikal v tapetářství, a tak ho vzal k sobě do firmy a zaměstnal ho. Pomohl mu postavit se na nohy. Ed neměl po odchodu z ústředí vůbec nic, žádný majetek. Výsledkem ovšem bylo, že jeho bratra organizace za tuto pomoc vyloučila. Edovi se podařilo i v jeho pokročilém věku postavit na nohy. Zemřel v roce 1990 když mu bylo 88 let.

Jak je možné, že není vnucování pravidel organizace řadovým svědkům Jehovovým nijak podezřelé?

Jde o dlouhodobý postupný proces, kdy je člověk postupně vmanipulován do představy, že organizace Strážná věž je jediným zprostředkovatelem Boží vůle na Zemi. Po nějakém čase vznikne v mysli těchto lidí mentální rovnice, že jakmile organizace něco řekne, rovná se to tomu jako by to řekl Bůh. Tím pádem nesouhlasit a nesplnit, co organizace říká, se rovná neplnit Boží vůli a nedůvěřovat Bohu. Dalším faktorem je, že v jejich publikacích je celá řada věcí skutečně biblických a to způsobuje, že vnímají i vše ostatní jako biblické.

Jak jste osobně prožíval rok 1975, kdy svědkové očekávali konce světa, a pak další léta, když toto proroctví nenaplnilo? Vyjádřil někdy Váš strýc Frederick Franz, čtvrtý prezident Strážné věže a tvůrce této nauky lítost, že se tolik lidí kvůli němu zklamalo?

Když byla publikována v roce 1966 informace poukazující na rok 1975, myslel jsem celou dobu na to místo Písma (u Marka 13:32), které říká: O tom dni či hodině nikdo neví, ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec.“ Bylo mi jasné, že to nikdo nemůže určit. Ale viděl jsem jak svědkové upínají celý svůj život a své touhy k tomuto datu. Mnozí rušili své životní pojistky a vybírali bankovní účty, protože byly přesvědčeni, že jim po roce 1975 nebudou k ničemu. Když jsem cestoval a měl přednášky na různých místech, často jsem jim ukazoval, že nemáme žádné místo Písma, které by nás v tomto očekávání podporovalo. Když jsem se jednoho večera vrátil z Kalifornie a můj strýc Frederick Franz ke mně přišel, tak před ním moje manželka řekla, že jsem podnikal tyto přednášky a vyzýval bratry, aby se na datum příliš nefixovali. Strýc na to zareagoval: „A proč by z tohoto data neměli být nadšení? Měli by z něho být nadšení!“ To se již psal právě rok 1975. Bylo to podobné jako v roce 1914, kdy se ze začátku také nezdálo, že bude rokem významným, ale pak na podzim v Evropě začala první světová válka. Strýc vyjadřoval naději, že ačkoliv čas ubývá, přesto se stále může něco významného během roku 1975 odehrát. Rok uběhl, skončil, nic se nestalo a mezi SJ se samozřejmě projevilo veliké zklamání. V té době začala čísla ve statistikách jít dolů. Do té doby se křtili tisíce a tisíce nových lidí. Jakmile uběhl rok 1975 počty dramaticky poklesly. Po dvou letech, kdy klesal i počet aktivních členů organizace, vedoucí sbor diskutoval o potřebě se k tomu vyjádřit. Někteří chtěli vydat prohlášení, které by uznalo, že jsme se mýlili. Ale další byli proti. Říkali: „Kdybychom to publikovali, naši nepřátelé by to mohli použít proti nám.“ Nakonec však byl úbytek tak velký, že nás to donutilo vydat článek na toto téma. Můj strýc se za to nikdy neomluvil, nicméně se ve vedoucím sboru vyjádřil, že za určení toho data bere odpovědnost na sebe.

Byl jste někdy po svém odchodu v nějakém nebezpečí, vyhrožoval vám někdy někdo?

Ne, nic takového. Jediným nebezpečím bylo, že jsem v 58 letech musel jít do zaměstnání, s kterým jsem neměl žádnou zkušenost. Můj přítel z Alabamy Peter Gregerson mi nabídl, že se mohu starat o jeho pozemky. A tak jsem své dny trávil sekáním trávy, pletím záhonů a osekáváním keřů. A jediné nebezpečí, které mi hrozilo byly vosy, sršni a další havěť. To bylo největší nebezpečí, která mohu zmínit.

Jste dnes v nějaké církvi, nebo skupině?

Ne, nejsem. Scházíme se doma s přáteli ke studiu Písma. Naposledy nás tam bylo 10. Rád bych citoval známého švýcarského učence a teologa Emila Brünnera, který ve své knize Božský imperativ napsal: „Kde se káže Boží slovo, kde se v něj uvěří, kde se v Kristově jménu shromáždí dva nebo tři, tam je církev. Ať již se o církvi dá říci cokoli dalšího, toto má zásadní význam. Tento výrok nebyl nikdy – ani v současnosti – pochopen v jeho celém revolučním dosahu.“ Když jsem studovat tyto otázky, velice mne zaujalo, že řecké slovo ekklesia, které se často překládá jako církev nebo sbor, v podstatě znamená jakékoliv shromáždění lidí. To slovo samo o sobě nemá nic společného s náboženských setkáním, je to obecné slovo. Také na mne velmi zapůsobilo studium historie ranné církve. V prvních třech stoletích se křesťané setkávali ve svých domovech a ta jejich setkání byla velice prostá. To, co mi zažíváme doma na našich domácích setkáních je právě ta rodinná domácí atmosféra, která je tak cenná. Lidé se tam projevují, vyjadřují způsobem, kdy můžete vidět jací opravdu jsou. Já jsem se osobně nestal členem žádné z té stovek denominací, které existují. Zároveň, ovšem uznávám, že tam všude křesťané jsou. Pán zná ty, kteří jsou jeho. Proto se také často hovoří o neviditelné církvi, protože nejde o lidi, kteří by jasně, zřetelně a viditelně patřili k nějaké církvi či organizaci., Jedině Bůh vidí lidem do srdcí a jedině on ví, kdo mu patří, a kteří jsou jeho.

Existuje podle Vás církev nebo organizace, která má podle Vás čistou Kristovu nauku?

Myslím si, že nemohu označit žádnou konkrétní církev jako tu, která by měla čisté náboženství, nebo pravé náboženství. Existují stovky různých denominací nebo církví, které se v sobě odlišují třeba v jednom nebo více bodech. Vždycky mají své určité zakladatele. Jedni říkají: „já jsem Lutherův“ - luteráni, a jiní: „já Kalvínův“ – presbyteriáni. Stejným způsobem jiní říkají, já jsem Russellův - to byl první prezident Strážné věže. V každém případě, když se lidé zaměřují na jakoukoliv lidskou zakladatelskou osobu, nevidím důvod, jak by právě oni jediní mohli mít pravé náboženství.

Jak se stane, že je publikována nová nauka, tzv. nové světlo, jak říkají svědkové Jehovovi? Kdo se vzniku nauky účastní, rozhoduje o jejím obsahu a jak to probíhá?

Ve vedoucím sboru je několik výborů – jeden z nich je redakční výbor. Každý článek, který kdokoliv napíše jím musí být schválen. Schvalovatelé - členové toho výboru - vše pročítají a na každé stránce napíší své iniciály jako souhlas, že s daným obsahem souhlasí, a že nemají námitek. Případně připíší svůj názor. Pokud je to celé schváleno, tak je nauka předložena vedoucímu sboru jako celku. Následuje diskuze a poté hlasování, zda bude ten článek schválen a nebo ne.

Jak to vypadá v ústředí v Brooklynu, žijí tam svědkové Jehovovi v přepychu?

Není to tam nijak zvlášť přepychové, ale vyšší činovníci mají pěkné pokoje a prezident Nathan Knorr (3. prezident Strážné věže) měl byt, který zabíral celé patro mrakodrapu. Ale přepych v tom smyslu, jak to běžně ve světě kolem nás vídáme a slýcháme tam není. Totéž se týká osobního obohacení, členové vedoucího sboru si nepořizují množství majetku, domů a podobně. Protože jsou členy vedoucího sboru, často dostávají dary včetně finančních. Dlouhodobý pokladník organizace Grant Suiter měl přímý kontakt na některé z hlavních sponzorů organizace a mnozí z nich byly skutečně bohatí. Díky tomu, že s nimi měl přímé a četné vztahy často dávali velké sumy v tisících dolarů přímo jemu. Jednou měl mít přednášku v jiném městě a požádal mě, zda bych jej mohl nahradit. Dal mi své letenky, a i když jsem byl členem vedoucího sboru,  tak jsem poprvé v životě letěl první třídou. Ale toto byla skutečně výjimka, není to pravidlem.

Nakolik si členové vedoucího sboru připouštějí možný negativní vliv na životy řadových věřících?

Oni si to nepřipouští osobně, nevnímají se jako jednotlivci, ale jako součást organizace. Tudíž nemají nikdy pocit, že by nesli osobní zodpovědnost za to, co rozhodli, nebo spolurozhodli, ale vše dělá organizace jakožto celek. Toto vědomí osobní zodpovědnosti tam chybí.

Kdo je odpovědný za životy svědků Jehovových v Malawi, kde proběhlo pronásledování, protože si odmítali koupil stranickou legitimaci? V té době jste byl členem vedoucího sboru i Vy.

Tehdy jsem byl pověřen cestou do Mexika, dohlížet na práci odbočky. Místní představitelé se sešli a sdíleli starosti o osud svědků z Malawi, protože jim tam bylo zakázáno kupovat si stranické knížky. Říkali mi, že u nich v Mexiku je povinná vojenská služba a každý muž musí odsloužit určitou dobu v armádě. Poté co absolvuje tuto povinnou vojenskou službu dostane potvrzení „cartillu“ o splnění této povinnosti. Říkali mi, že znají v mexické armádě důstojníky, kteří jej podepíší i člověku, který službu vojenskou službu neabsolvoval. Řekli mi, že velká většina svědků v Mexiku si tímto způsobem „cartillu“ pořídila. A to i někteří členové vedení odbočky v Mexiku. Ukazovali mi korespondenci s Brooklynem, kde o tom psali. Trápilo je totiž svědomí, protože v Malawi byla podobná situace, ale tam se kompromis nepřipouštěl. Ukázali mi odpovědi, které z Brooklynu dostali. V těch odpovědích se pravilo, že nechceme vládnout lidskému svědomí a je to tudíž věcí rozhodnutí každého jednotlivce. Jestliže tam jsou důstojníci, kteří to udělají, nemáme k tomu co říci. Jinými slovy to nezakázali. Když jsem se vrátil z Mexika, předložil jsem vedoucímu sboru, jak jsou mexičtí svědkové rozrušení a nespokojení, že zatímco oni mají možnost řešit to tímto způsobem, svědkové v Malawi, kteří jsou v obdobné situaci, musí trpět. Vedoucí sbor se přesto rozhodl, že nic měnit nebude. Že se nechá věcem průběh takový jaký byl.

Kteří další členové vedoucího sboru z něj odešli?

Nevím o nikom, kdo by odešel dobrovolně kromě mě. Lyman Swingle, který viděl věci podobně jako já, při hlasování také hlasoval často proti většině. Měl ale tak silné citové pouto k organizaci, že si nedovedl představit, že by ji kdy opustil. Jeho rodiče byli jejími členy ještě než se narodil. On sám přišel do ústředí v Brooklynu ve 20 letech a prožil zde prakticky celý svůj život. Všichni jeho přátelé, známí a všichni lidé, které znal, byli součástí organizace. Představa, že by se měl oddělit byla něčím, přes co se nemohl citově přenést.

Byl někdo z vedoucího sboru vyloučen, nebo odejit? Psalo se o aférách dvou členů vedoucího sboru týkajících se homosexuality - je to pravda?

Odešli ještě dva muži. Jeden z nich, o kterém se hodně mluvilo, byl Ewart Chitty. Byl z Anglie. Obvinil jej jeho spolubydlící z pokoje v ústředí.  Mladík byl k němu přidělen jako spolubydlící, po nějakém čase ústředí opustil a napsal dopis, že se psychiatricky léčí kvůli tomu co prožil. Zmiňoval se o tom, že se Chitty choval tak, že mu to způsobilo újmu. Tak členové vedoucího sboru měli s Chittym pohovor z něhož vzešlo doporučení, že má rezignovat. V závěrečném prohlášení bylo uvedeno, že byl propuštěn pro homosexuální sklony. Myslím, že je potřeba vyjasnit si jednu věc, protože tato událost je často překrucována lidmi, kteří s tím nikdy neměli nic společného. Nikdy totiž nezaznělo obvinění, že by mezi nimi došlo k sexuálnímu styku. Chitty byl poslán do Anglie a Strážná věž mu zařídila bydlení a také mu posílala pomocníky, kteří se o něj starali. Po nějaké době před svou smrtí byl znovu přijat do organizace a byl i jmenován starším. Dalším mužem, který byl také propuštěn z vedoucího sboru byl Leo Greenlees. Také on byl vyloučen pro podezření z homosexuálních sklonů. Ale ani jeden z nich nebyl obviněn, že by skutečně homosexuální styk vykonal.

Krizi svědomí píšete, že ve vedoucím sboru byli lidé, kteří netoužili po moci, ale chtěli upřímně pomáhat lidem, nechápu jak je to možné?

Jediný o kom to mohu říci byl Lyman Swingle, který byl tak propojen s organizací, že jí chtěl sloužit. Když do vedoucího sboru přišly nějaké články, které napsal můj strýc Frederick Franz, jeden z nich se týkal podobenství o hořčičném zrnku. Můj strýc se v článku zmínil, že je určitá spojitost mezi zrníčkem hořčice a něčím satanským. Měli jsme o tom pak velice vzrušenou debatu. Poté jsme odhlasovali, že článek může projít. Lyman Swingle byl v té době vedoucím publikačního oddělení a nakonec řekl: „Dobře, pošlu to do tiskárny, ale chci, aby jste věděli, že tohle je další důkaz na hoře důkazů, že naše organizace není neomylná.“ Totéž se stalo při diskuzi o roce 1914. Carl Olof Jonsson ze Švédska se věnoval studiu období pádu Jeruzaléma. Strážná věž určila datum pádu Jeruzaléma na rok 607 př.n.l.. Organizace vzala určitá proroctví a určila, že čas pohanů, který má trvat 2520 let, skončil roku 1914. Tento muž ze Švédska po svém studiu historie došel k závěru, že není vůbec žádný podklad pro datum 607 př.n.l., a že toto datum předkládají pouze svědkové Jehovovi. Datum je ve skutečnosti o 20 let jiné  - rok 587 př.n.l.. Prvních 20 stran jeho studie se týkalo špatného výpočtu času pohanů. Ukazoval jak se během staletí objevovali různí lidé, kteří přicházeli s novými a novými výpočty dat konce časů pohanů. Já jsem okopíroval prvních 20 stran jeho textu pro každého člena vedoucího sboru. Doufal jsem, že to povede k otevřené diskuzi na toto téma. Ale k žádné takové diskuzi nedošlo, jediný kdo to okomentoval byl George Gangas, který k tomu pouze řekl: „Člověče, tam je tolik letopočtů!“ A když došlo na hlasování, většina potvrdila, že se zůstane u data 1914. Po odhlasování stávající nauky se Lyman Swingle znovu vyjádřil: „Dobře, já to beru na vědomí, že jste to odhlasovali, ale chci, aby jste věděli, že tohle datum je skrz na skrz nesmysl.“

První apoštolové zajišťovali své živobytí prací. Vy po svém odchodu od svědků také, bylo to těžké, nebo Vám Bůh nějak pomohl? Nechtěl jste se stát poté placeným kazatelem třeba v jiné církvi?

Já osobně jsem se nemohl dostat do situace, kdy bych si mohl nechat od lidí platit za poslání, které mi dal Ježíš Kristus. Dostával jsem dary a příspěvky od lidí, podobně jako apoštol Pavel. Těsně předtím než jsme se měli odstěhovat z Alabamy do Georgie jsem dostal dopis od neznámé ženy z Austrálie. Psala, že dostala od své přítelkyně z JAR jeden výtisk mé knihy Krize svědomí a popisovala mi své zkušenosti a zážitky. V dopise byly vloženy dva šeky na 5 000 dolarů. Ed Dunlop prodělal zrovna operaci chrupu, která ho stála tisíce dolarů a tak mu tyto peníze přišly vhod.  Když jsem paní odepisoval, nezmínil jsem se o nějakých potřebách, ale napsal jí, že se stěhujeme ať nám již nepíše na starou adresu. A v dalším dopise, který přišel byl 3x větší šek, než v předchozím dopise. A tak díky její pomoci jsme si mohli najít nové místo v Georgii. Takovýchto lidí si vážím a cením, ale pokud bych se měl stát zaměstnaným kazatelem s platem, to bych si u sebe nedovedl představit.

Fungovala vždy Strážná věž jako organizace s pevnými pravidly, a nebo to spíše skutečně v počátcích byli badatelé Bible, kteří se pouze scházeli a studovali spolu Písmo? Dnes se klade u svědků důraz jedině na pevnou a jednotnou organizaci.

Hovořím o tom v knize Hledání křesťanské svobody. Ukazuji tam, že Kristus nepřišel, aby založil náboženský systém, ale bratrstvo křesťanů. Nicméně po smrti apoštolů se stále více začala zdůrazňovat lidská organizace, lidská autorita. V roce 1883 se tehdejší prezident organizace Charles Taze Russell  vyjádřil úplně jinak, než je dnešní postoj svědků Jehovových. Píše: „Jsme posvěcováni naším Velitelem a naše řady, jakkoli se mohou zdát nepatrné a odloučené, jsou navzájem pevně spojené Kristovým duchem, vírou, nadějí a láskou. “ Dále říká: „Znovu a znovu odmítáme jiné jméno než to, které přináší čest naší Hlavě – křesťané. Nepřestáváme být přesvědčeni, že mezi těmi, kdo jsou za každých okolností vedeni jeho duchem a příkladem z jeho Slova, nemůže nastat rozdělení.“ Dále píše: „Střežte se ‚organizace‘. Je naprosto zbytečná. Všechna pravidla najdete v Bibli. Nechtějte svazovat svědomí druhých a nedovolte druhým, aby svazovali vaše. Jak rozumíte Božímu slovu dnes, tak projevujte víru a buďte poslušní, a den za dnem pokračujte v růstu v milosti, v poznání a lásce.“ V prvním století těm nebyla služba učitelů a pastýřů dána titulem, ale jejich službou druhým. Jak řekl Kristus v kázání na hoře: „Nenazývejte nikoho učitelem, máte jen jednoho učitele v nebi a vy všichni jste bratři.“ Během staletí důraz na autoritu začal nahrazovat Kristovo učení. Jak říká jeden komentátor: „Během doby začali lidé panovat nad svědomím jiných lidí a učinili je poddanými své vlastní vůle.“ Za čas Strážná věž píše následující: „Opustit a nebo zapudit Pánův nástroj, který je Pánem vyvolen ke službě, je stejné, jako opustit, nebo zapudit Pána samotného.“ Tato slova se týkají Charlese Russella. Říká se tu o něm, odmítnout nebo zapudit Russella a jeho dílo, je totéž jako odmítnout samotného Pána podle téhož principu.

Pokusil by jste se o prognózu, kam budou SJ směřovat?

Nejsem žádný prorok, proto se nebudu pokoušet o žádnou předpověď. Zcela nepochybné je, že mají mnohé potíže. Došlo k určitým změnám, ale to se stalo jen proto, že je k tomu donutily okolnosti. Změny nebyly způsobeny tím, že by studiem Písma došli k závěru, že některé věci musejí dělat jinak. V minulosti například z Matoraymond_franz_21.jpgušovy 24. kapitoly slova „tato generace nepomine, dokud se to vše nestane“ aplikovali na lidi, kteří žili v roce 1914 a byli schopni rozumět tomu, co se děje. Ale jak rok 1914 propadal do hlubší a hlubší minulosti, tvrdili, že je dokázáno, že dítě v 10 letech je schopné rozumět tomu, co se děje. A jak se vzdaloval  rok 1914 stále dál rozhodli, že tato generace zahrnuje všechny, kdo se v té době 1914 narodili. Potom v 90 letech 20.století bylo jasné, že ti lidé, kteří se v roce 1914 narodili jsou již osmdesátníci, a tehdy udělali velikou změnu a výraz „tato generace“ se týká kohokoliv v jakékoliv době, kdo vidí znamení časů. A tak oddělili datum 1914 od termínu „tato generace“, nicméně dále se drží roku 1914,  protože celý koncept jejich autority a jejich pozice Božího prostředníka je vybudován právě na datu 1914. Tvrdí, že v roce 1914 Pán navštívil Zemi a udělal inspekci všech náboženství na světě, aby mohl rozhodnout, kdo bude tím kanálem, skrze který bude sdělovat pravdu svému lidu. Použili podobenství o věrném a rozvážném otrokovi, a řekli, že tento otrok je nyní postaven nad celým Kristovým domem. Proto se nemohou vzdát data 1914, protože by to rozbořilo celou základnu, celou autoritu vedoucího sboru.

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář